Evanescence v Praze - na vlastní uši a občas i oči

29. června 2012 v 21:54 | Jenny the Strange |  Others
17. června 2012 arkansasští Evanescence poprvé navštívili Prahu. Někteří je viděli poněkolikáté, některým (včetně mě) se splnil sen. Téměř celý koncert jsem odezpívala (ehm..odeřvala) a to na mých hlasivkách bylo poznat ještě hodně dlouho. Kupodivu jsem se dostala opravdu blízko, někteří z nás odjížděli i s podpisy, ale je zajímavé, co se na koncertu stalo s mou myslí... Texty písní, které bezpečně znám, jsem zapomínala, a nedokázala jsem dát dohromady smysluplnou anglickou větu ve chvíli, kdy jsem to nutně potřebovala... Detailní popis koncertu naleznete níže.

17. 6. EVANESCENCE INCHEBA ARENA PRAHA

Začalo to jako úplně obyčejná neděle… Vstala jsem někdy po desáté hodině a stále mi to nedocházelo… Měla jsem v plánu vyjet ve tři hodiny odpoledne, ale nakonec jsme vyjížděli v půl čtvrté. V Praze jsme byli za chvilku - jízda přes Prahu byla delší. Bylo horko, ale proti tomu, co mě teprve čekalo, to nebylo skoro nic.K Výstavišti jsme dorazili okolo půl páté, ale než jsme našli Incheba arénu, která se krčí za Tipsportkou, bylo třičtvrtě.

Našla jsem ji podle zvuku - jen tak si takhle jdu tím areálem a slyším mou oblíbenou píseň The Other Side. Okamžitě jsem se vydala za zdrojem, takže jsem se dostala k aréně. Zvuk vycházel ven otevřenými vraty, které byly přímo proti pódiu. Skrčila jsem se a spatřila Tima McCorda a později i Amy Lee se zbytkem skupiny, jak zkoušejí. Rozbušilo se mi srdce a rozklepala kolena. Já opravdu viděla Amy! Po zkončení této písně začali hrát Your Star a já se vydala hledat vchod, který byl z druhé strany. Prázdno tam nebylo, ale čekala jsem tam víc lidí. V davu jsem si našla své místo vedle skupinky sedících fanoušků. Taťka odešel přeparkovat auto a tak jsem tam zůstala sama, vyzbrojena pitím ve flašce o objemu litr a půl - toho jsem později litovala, neboť se mi nevešla do tašky. Snažila jsem se v tom davu najít Rionku, protože jsem chtěla jednu z placek které rozdávala, ale nikde jsem ji neviděla. Sedící skupinka si pouštěla písničky a já jsem si všimla, že mají Riončiny placky . Čas kupodivu ubíhal celkem rychle, někdy před šestou hodinou jsem spatřila Rionku, ale nomohla jsem se k ní prodrat a tak jsem se musela obejít bez placky. Někdy po šesté se dav pohnul. Přišlo mi divné, že by pouštěli už v šest hodin, ale bylo to tak. Nejprve jsem šla do vchodu kde bylo míň lidí - byl to ovšem vchod pro tištěné vstupenky a tak jsem se musela vrátit, čímž jsem dost ztratila čas. Dopila jsem své pití a nezbývalo mi nic jiného, než prázdnou lahev hodit na zem. Očekávala jsem, že mi ze vstupenky budou snímat čárový kód a odtrhávat perforované části, ale ten týpek co pouštěl dovnitř, mi ji jen v prostředku natrhl. Pff… v prostředku natrhl… A byla jsem uvnitř.

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala, ale pak jsem se sprintem vydala dolů po schodech a pak přímo k pódiu. K mému štěstí tam ještě moc lidí nebylo, asi tak 4 - 5 řad. V 18:11 jsem již stála asi tak 3-4 metry od pódia s přímým výhledem na mikrofon. Lidí tam přibývalo, takže jsem se z mého úžasného místa pohla někam, odkud jsem moc neviděla, ale rozhodla jsem se to řešit až po předkapele. Chvíli to vypadalo, že by to tedy mohlo začít o hodinu dříve, ale nestalo se tak. Bylo tam strašné horko a nedalo se dýchat. Pár lidí tam omdlelo a já málem také. Zalitovala jsem, že jsem si pití vypila než jsem šla dovnitř. Přesně v osm hodin se zhaslo a začala hrát předkapela Dying Passion. Nijak moc mě to neoslovilo, ale aspoň jsem zjistila, že vážně nic nevidím. Po skončení (20:45) jsem poprosila skupinku lidí přede mnou, jestli mě pustí, a naštěstí mi vyhověli. Slyšela jsem, jak si povídají o Riončině sukni a vzkazu pro Amy, a tak jsem se zeptala, jestli neví co v tom vzkazu je - ochotně mi to ukázali vyfocené na mobilu. Asi dva metry ode mě omdlela dívka - celkem jsem se bála, že se mi to povede také. Technici ještě ladili kytary, upravovali věci na pódiu, záchranáři rozdávali kelímky s vodou (ke mně se bohužel žádný nedostal) a občas někdo začal tleskat, či skandovat "AMY!" - obvykle se přidal skoro celý sál. Bylo 21:17, když v tom se zhaslo a všichni jsme začali křičet.


Po zhasnutí následovalo známé intro singlu What You Want a řev se vystupňoval. Asi tak po půl minutě intro prořízly Willovy bubny a za chvilku přišla Amy Lee v bílých šatech se slovy " Do what you what you want, if you have dream for better…" - to jsem si málem vyřvala hlasivky.


Po úvodní větě jsem začala - na rozdíl od většiny ostatních - zpívat (fajn, oprava: začala jsem vyřvávat). Při "Every heart in my hands…" začalo zpívat více lidí a při "Hello, hello, remember me? I'm everything you can't control…" zpívali fakt všichni. Abych řekla pravdu, Willa Hunta jsem nikdy neměla zrovna v lásce. Vždy jsem měla radši Rockyho, ale tím, co dělal s paličkami - stále lítaly vzduchem - si mě opravdu získal. Po skončení písně jsme všichni začali řvát a tleskat, jak nejvíce jsme dovedli a kapela na to navázila hitem Going Under. Tu jsme všichni zpívali od začátku a když na nás Amy ukázala mikrofonem,tak jsem "Goooing Undeeer" zařvala takovým způsobem, že jsem ani netušila, že něco takového dokážu. Po skončení Amy říkala něco ve smyslu že chtěla do Prahy dlouho a že je ráda že tam jsou a pokud jsem slyšela dobře, tak řekla i "Děkuji". Hned potom začal hrát Will na bubny mě až moc známý rytmus písně The Other Side. Tu jsem samozřejmě řvala od začátku do konce. Pak následovala Weight Of The World, kterou jsem chtěla slyšet naživo hned co jsem ji slyšela poprvé. Tu taky řvala skoro celá hala. Následovalo intro, které jsem nejdříve nepoznávala, ale po chvíli v tom byla jasně slyšet Made Of Stone. "It's never enough for you baby, don't want to play your game anymore…" Řvát refrén bylo skvělé. Po potlesku a řevu už Amy seděla za svým klavírem, který mezitím přivezli technici. Možná ještě něco řekla a opět jsme se rozeřvali když se rozezněly první tóny písně, kterou všichni hned poznali - až na mě… Věděla jsem, že tu píseň znám, jen jsem nevěděla kam ji zařdit a to proto, že hned na začátku začali všichni ječet a já přeslechla úplně první slovo, čímž bylo "Lithium". Po skončení této písně se rozezněly první tóny Lost In Paradise. Při předehře (když všichni ztichli) jsem chtěla zařvat "We love you Amy!", ale nedokázala jsem přerušit tak nádherný okamžik. Pak následoval poslední singl Evanescence a to My Heart Is Broken. Celá klavírová část koncertu byla skvělá a všichni zanli text všech třech písní.

Když odvezli klavír, začalo intro písně, u které jsem opět měla problém s pojmenováním. Po chvíli jsem si uvědomila, že to je jedna z mých oblíbených, na kterou jsem se hodně těšila. Uvědomila jsem si, že čas ubíhá nebezpečně rychle…to už jsem ovšem s ostatními křičela refrén: "SICK OF IT ALL! SICK OF IT ALL! We will not follow... SICK OF IT ALL! SICK OF IT ALL!" - musíte uznat, že tato píseň je ke křiku stovřená. Následovala má snad nejoblíbenější píseň z loňského eponymního alba. Než začala, Amy nám k ní řekla, že to je (také) její oblíbená a že se jmenuje The Change. Tato píseň je bohužel dlouhá jen necelé 4 minuty, ale po konci začalo intro k písni, kterou moc nehrají… Nechtěla jsem ani věřit svým uším, že hrají mou milovanou Whisper. S touto písní je to u mě stejně jako s WOTW, byla jsem vážně šťastná, že ji zahráli. Po konci se Amy přesunula k elektrickým klávesám, aby mohla začít úspěšná píseň z alba The Open Door a to Call Me When You're Sober. Poté následoval song z debutové desky Fallen s názvem Imaginary. Když píseň skončila, všichni začali řvát jakmile uslyšeli známou melodii hitu Bring Me To Life. V refrénu jsem se snažila "zpívat" i tu část, kterou v originálu zpívá Paul McCoy, ale to se nedalo stíhat, takže jsem to hodně rychle vzdala. Když to dohráli, Will zahodil paličky do publika, Amy nejspíš zařvala něco ve smyslu "Thank you" (nepamatuji si) a odešli…


Všichni jsme zůstali na místech, tleskali, ječeli a vyčkávali přídavek. Byla jsem si téměř jistá, že budou hrát Never Go Back - tu chci slyšet naživo strašně hrozně příšerně moc. Po chvilce se na podiu objevil klavír a my přivítali Amy mohutným řevem a potleskem. Když jsme si všimli, že má Amy v ruce českou vlajku, ječeli jsme víc. Něco nám řekla (myslím, že děkovala), vlajku odhodila do první řady a začala hrát Swimming Home, kterou na rozdíl od všech ostatních fanoušků moc nemusím… Následovala Your Star - tyto dvě přidané písně byly jedinné, které jsem moc nezpívala. Když se ozvaly první tóny My Immortal, bylo mi jasné, že je to poslední píseň, tudíž že se s Never Go Back můžu rozloučit. Tohle bylo opravdu krásné - všichni zpívali s doprovodem klavíru a zpěvem Amy - při druhém refrénu jsme kousek zpívali sami - ale ani tato píseň není nekonečná… Will opět odhodil paličky (do háje, to to nemohl hodit o metr vlevo?), Troy a Tim (Terryho si jaksi nevybavuju…) rozházeli trsátka a všichni odešli…

Já chtěla ještě víc, ale vypadalo to, že jsem jedinná… Nikdo už neřval, světla se rozsvítila a lidi se začali rozcházet. Chvíli mi trvalo, než jsem si srovnala myšlenky a vydala se také pryč. Hned po prvním kroku se mi zatočila hlava a došlo mi, že od šesti hodin jsem nic nepila. Vydala jsem se tedy ke stánku s nápojemi a všimla si, že mám naprosto ztuhlá kolena, takže jsem se musela rochodit. Půl-litrové pití jsem málem vypila celé a vydala jsem se hledat krámek s oficiálním oblečením. Našla jsem ho ihned jak jsem vyšla schody - cena triček mě praštila do očí a bohužel jsem musela uznat, že dalších 600Kč tam nechat bohužel nemůžu. Usmyslila jsem si ale, že musím odjet alespoň s nějakou drobností a tak jsem si stoupla do fornty na pytlíček obshující 3 placky a 2 samolepky. Jak jsem tam tak stála, spatřila jsem Rionku. Vydala jsem se tedy k ní, jestli ještě nemá nějaké placky - naštěstí měla. Z arény jsem odcházela nejen se suvenýry, ale i se zážitkem na celý život. Sešla jsem se s taťkou a vydali jsme se k našemu autu. Vzali jsme to zezadu okolo arény, kde však mou pozornost upoutal za plotem luxusní černý autobus. Okolo postávalo pár lidí a mě došlo, že jestli chci někdy získat něčí podpis, je to právě tady. Vypadalo to tam asi takto: byla tam pojízdná drátěná vrata, za kterými stáli autobusy a vedle byla "zeď" z plechových zátrasů, vedle které stála pyramida. Mezi zdí a pyramidou, byl úzký prostor, do kterého se vydávali opravdoví "lovci autogramů". Já radši zůstala na otevřeném prostoru před vraty. Jak dlouho jsem tam asi čekala nevím, ale přemýšlela jsem, jestli to vůbec má cenu, jestli to nemám vzdát… V tom však někdo zaječel a já si všimla, že k plotu u pyramidy právě přišel Tim McCord.

Rozběhla jsem se do úzkého prstoru zařadit se do "fronty". Nějaký securiťák nám říkal, že podpisy budou, že se nemáme mačkat. Vyndala jsem si svůj papír z bloku, teď ovšem lituji, že jsem si radši nevyndala booklet. Zanedlouho se dostala řada na mě a můj bílý papírek ozdobil Timův podpis. Po mém "Thank you" přešel k vratům, my ovšem zůstali na místech a očekávali příchod Amy.


(ehm, ta polovina obličeje u zátarasu patří mě - děkuji Rionce za fotku)

Asi tak po 15 minutách mi zazvonil mobil, jestli se raději nechci vrátit na otevřený prostor. Vrátila jsem se tedy a celkem jsem se bála, že budu donucena odjet. Trpělivě jsem čekala když jsem zahlédla jak od haly kráčí obklopena ochrankou malá černovlasá postava v modrých šatech. K plotu u pyramidy právě přicházela Amy Lee.

Opět jsem se rozběhla, ale i tak jsem ve "frontě" byla předposlední. Uklidnilo mě, když nám jeden securiťák řekl, že se dostane na všechny. Od odcházejících lidí jsme se dozvěděli, že Amy nemá čas se fotit, ale že si prý chce povídat či-co… Řada se rychle sunula a já za chvíli viděla Amy na vlastní oči. Roztřásly se mi ruce… Ano, sice jsem ji dost dobře viděla už na koncertě, ale tohle bylo něco jiného… Vyndala jsem si svůj booklet a otevřela ho na první straně s Amyinou fotkou. Chtěla jsem ji obejmout, tak jsem si řekla, že jí nejdříve radši slušně zeptám. V tu chvíli se mi ovšem anglické slovíčko "obejmout" náhle vypařilo z hlavy - musela jsem si tudíž vystačit se slovem "touch". Všimla jsem si, jak jeden securiťák v ruce drží sukni od Rionky, v tu chvíli jsem však přišla přímo před Amy . Přišlo mi to trapné, ale řekla jsem si: "Teď, nebo nikdy" - "Can I touch you?" - má otázka ovšem zůstala bez odpovědi. Stříbrnou fixou mi ozdobila booklet, něco mi řekla, poděkovala mi (já si přijdu pro autogram a ona mi děkuje…), ale já jsem se na poděkování z nervozity nevzmohla...


Poté jsem zamířila rovnou k autu a ještě jsem zaslechla, jak někdo pokřikuje na odcházející Amy "Goodnight!". Domů nám to moc dlouho netrvalo, takže ve 12:56 už jsem ležela v posteli a tuto noc se mi samozřejmě nezdálo o ničem jeiném, než o mém splňeném snu.

zdroj fotek:

Související články:

Pozn. autorky:
Pokud někdo budete mít potřebu tento text kopírovat, uveďte zdroj!!!

Díky, JtS
 


Anketa

Kdo je nejlepší člen skupiny Evanescence???

Amy Lee
Terry Balsamo
Tim McCord
Troy McLawhorn
Will Hunt

Komentáře

1 Sáároušš Sáároušš | Web | 3. července 2012 v 22:08 | Reagovat

pěkný článek, já bohužel podpis nezískala, musela jsem jet domů, protože druhý den jsem měla školu. Ach jo.
Jinak pokud bys chtěla, můžeš si přečíst i můj článek o koncertu, na mém blogu s názvem ,,Evanescence podruhé". :)

2 Verča tvé sb co tě nejvíc miluje♥♥♥ Verča tvé sb co tě nejvíc miluje♥♥♥ | Web | 3. července 2012 v 23:58 | Reagovat

teda máš pěkný zážitek také bych je někdy ráda viděla :)

3 rionka rionka | Web | 4. července 2012 v 6:52 | Reagovat

máš to nádherné, v podstatě jsme celou akci strávily kousek od sebe. :)

4 x00x x00x | Web | 4. července 2012 v 19:27 | Reagovat

Aaach jo, ty se tak máš, doufám, že ještě dostanu šanci jít na jejich koncert a tentokrát ji nebudu nucena propásnout. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama