POKRAČUJI NA ADRESE: http://strangeness13.blogspot.cz/

Červenec 2013

Tak trochu blázen...

5. července 2013 v 21:35 | Jenny the Strange |  ...život...
Právě jsem s hrůzou zjistila, že poslední článek jsem psala 27. května. Přijde mi to nesmyslné...přijde mi, že jsem ho psala
maximálně před týdnem. Červen mi nějak utekl... A to je celkem zajímavé, protože je to můj oblíbený měsíc, který si vždy úžívám, protože v něm mám narozeniny, spoustu tanečních soutěží a tak dále. Možná to bylo způsobené školou - chtěla jsem mít svůj poslední měsíc na základní škole co nejrychleji za sebou. Ne že bych se nějak těšila na gymnázium, kam v září nastoupím do prváku, ale už jsem nemohla vydržet s naší třídou. Vždy, když mě letos naštvali, tak jsem si jen odpočítala, kolik času mi zbývá do konce roku a uklidnila jsem se, že pak už je neuvidím. Doufám, že se dostanu do třídy, kde budou lidé, se kterými se bude dát normálně mluvit. Ani nevím, proč jsem vždy byla mimo kolektiv naší třídy...možná to bylo mými zálibami, které na naší škole nejsou nijak obvyklé a to je orientální tanec a skauting (za ten jsem si vyslechla spoustu posměšků); možná to bylo kvůli tomu, že chodím v černé a poslouchám metal; a fakt, že jsem introvert mě do kolektivu asi také moc nezačlení.

Také mě vyděsilo, že tento blog mám 3 roky a během té doby jsem se šíleně změnila. Zatímco mi ve sluchátkách hraje kapela Finntroll pročítám si "články" ze začátků tohoto blogu. Stmívání, Emily the Strange, zachraňte zvířátka, Shakira, spousta keců o celebritách, které mě teď vůbec nezajímají a také první zmínky o kapele Evanescence, která také celkem přispěla k mé změně. Ano, sice v černé chodím od 4. třídy, knihy s Emily the Strange čtu do teď, ale změnil se můj pohled na život. Před těmi třemi roky se stalo ještě něco - vznikla naše skautská družina - Orlice. Kdyby se to nestalo, tak bych se v roce 2011 nevydala na můj historicky 1. skautský tábor (ostatní členky naší družiny měly ohromnou radost, že se jim povedlo mě tam dostat), na kterém jsem po 3 letech mého členství v Junáku vůbec pochopila význam skautingu a tím i můj smysl života. Kdyby se to nestalo, tak bych teď nejspíš byla stejná jako v létě 3 roky zpět - totálně vydeptaná, celkem v depresích, stále ubrečená... Možná už bych tu nebyla vůbec, protože některé myšlenky, které se mi tehdy honily v hlavě měly i sebevražedný konec. Pamatuji si, jak jsem chodila na dvorek našeho domu, poslouchala Evanescence, koukala na hvězdy a brečela. I když díky městskému osvětlení jsem těch hvězd moc vidět nemohla.