POKRAČUJI NA ADRESE: http://strangeness13.blogspot.cz/

(Téměř) Dva dny bez ničeho - den první

27. července 2015 v 20:58 | Winn |  Skauting


Skauting je mimo jiné i o posouvání svých hranic, o zkoušení nových, často šílených věcí. Často k tomu slouží výzvy oficiálně vydané Junákem. Výzvy ve stezkách jsou skvělé, a tak jsme se Zebrou vydaly na (téměř) Dva dny bez ničeho.

18.července jsem se popáté vydala na tábor s naším skautským oddílem, podruhé jako vedoucí. Po dokončení jakéhokoli stupně skautské zdatnosti (stezky)* si můžete splnit jednu výzvu. Na konci čtvrtého stupně stezky je možné si vybrat mezi strávením 24 hodin na stromě a odchodem na Dva dny bez ničeho, což byla naše volba. Tentokrát jsme měly tábor na pouhý týden, tudíž byl odchod dvou vedoucích na dva dny téměř nemožný. Proto jsme měly výzvu zkrácenou, takže jsme vyrazily v sobotu odpoledne a vrátily se v neděli před večerním nástupem. Vlastně jsme výzvu na tomto táboře plnily jen díky tomu, že to byla naše poslední šance - po dovršení osmnáctého roku života se skautská výzva již nepočítá.

Po příchodu do tábora jsme zabalily do batohu krizový balíček (lékárnička + telefon) a vodu, pořádně se najedly a naplánovaly trasu. Zjistily jsme, že netáboříme daleko od Vltavy a tak jsme si řekly, že přejdeme na její druhý břeh, což bylo odhadem 8km, takže i se zpáteční cestou jsme dosáhly 15km, které byly minimem pro splnění výzvy. Zhruba v půl páté odpoledne jsme s chleby v ruce vyrazily na cestu. V osadě nad naším táborem jsme se napojily na žlutou turistickou stezku.

Cestou jsme debatovaly o oddíle, družinách, které vedeme a hlavně o tom, kde bychom mohly přespat či si vydělat něco k snědku. Doufaly jsme, že cestou potkáme nějaký pěkný krmelec či něco podobného, kde bychom mohly složit hlavu. Zanedlouho jsme došly do první civilizace, do vsi Svatý Jan. Vypadalo to tam celkem mrtvě, nepotkaly jsme žádné lidi, kterých bychom se mohly zeptat na práci, a tak jsme šly dál po žluté. Opět to netrvalo dlouho a Brzina, další civilizace, se objevila na obzoru. Zde už jsme potkaly pár lidí na zahradách, ale nechtělo se nám je oslovovat. Pokračovaly jsme tedy dál.

Po chvíli cesty polem nás žlutá dovedla na silnici, kde jsme potkaly odbočku na Kunclův mlýn. Řekly jsme si, že u koní a dalších zvířat by se nějaká práce výměnou za jídlo dala najít. Pozemek Kunclova mlýna měl ohromnou rozlohu, na loukách se páslo neuvěřitelné množství koní a krav. Zjevně tam probíhal koňský tábor, takže jsme potkávaly děti, dospělé však ne. Neměly jsme tedy možnost zeptat se na práci, tak jsme si jen doplnily vodu a vrátily se zpět na silnici.

Po dalších cca třech kilometrech jsme došly do největší civilizace v okolí, do našeho cíle s řekou - do Kamýku nad Vltavou. Nevíme, kolik bylo přesně hodin, ale už byl čas večerního posedávání v hospodských zahrádkách. Došly jsme ke břehu Vltavy, sedly si na lavičku vedle mapy a zjistily, že nás bolí nohy a už máme celkem hlad. Po chvíli odpočinku a debatování má-li smysl ptát se na práci v penzionu, jsme přešly na druhý břeh Vltavy. Nad námi se začala stahovat temná mračna, což nás celkem děsilo. Lidé už byli zalezlí do svých domovů, tudíž jsme již přestávaly počítat s večeří. Zebra zjevně potřebovala jídlo více než já a tak se zabodlým zrakem do země usilovně hledala peníze. Také jsme zvažovaly, že bychom vzaly hrnec, jenž se povaloval u popelnic a zahrály si s místními obyvateli hru "Dědeček měnil až vyměnil". V podmínkách splnění výzvy je však, že si na jídlo musíme vydělat prací. Hrnec jsme tedy nechaly, kde byl a šly dál. Nějakou dobu jsme strávily na lavičce před domem, jehož obyvatelka nás čas od času kontrolovala.

Temná mračna začala na zem pouštět studivé dárečky, takže jsme se vydaly na lov přístřešku. Zanedlouho jsme objevily dětské hřiště s dřevěným altánkem. Tak jo, tady přespíme, vstaneme brzy ráno a vydáme se na další cestu a jídlo seženeme v jiné civilizaci. Už jsme s tím byly smířené, ale brzy přestalo pršet a my se vydaly na další procházku po Kamýku. Jen tak bezcílně jsme bloumaly městem, sem tam jsme se dohadovaly, kam odbočit, až jsem vedení cesty převzala já. Chtěly jsme oslovovat pouze lidi na zahradách, nechtěly jsme na nikoho zvonit. Když jsme došly do sídliště, ztratily jsme tedy veškeré naděje a plánovaly přespání v lese. Procházely jsme kolem menších činžáků, já spatřila pověšené prádlo na zahradě jednoho z nich a z legrace jsem řekla: "Jé mohly bychom tady sundat prádlo, co když bude pršet, určitě bychom si tím mohly něco vydělat!" Této myšlence jsme se zasmály a šly dál. Zaslechly jsme smích… Na zahradě z druhé strany toho samého domu sedělo několik lidí. Pozdravily jsme je a popošly dál, aby nás nebylo vidět a obě nás napadlo to samé: co se jich zeptat?

Opět jsme vypluly zpoza vína a já začala. "Dobrý večer, my jsme z tábora kousek odtud, mohly bychom vás o něco poprosit?" Starší paní, zjevně již v důchodu nám okamžitě začala vymýšlet práci. Během několika minut jsme stály na zahradě a zalévaly záhony s různými druhy zeleniny. Paní se chovala jako typická babička, její manžel ji trochu krotil. Ještě než nás pustili na zahradu, odehrál se tento rozhovor: "A kde budete spát?"
"Venku."
"A co když bude pršet?"
"Tak zmokneme."
Tohle babičkovskou paní vyděsilo, takže nám nabídla i nocleh na zahradě. Obdržely jsme meruňkovo - rybízovo - tvraohový koláč, který jsme snědly částečně k večeři a částečně k snídani, dva rohlíky s taveným sýrem a čtyři meruňky (to jsme si nechaly na druhý den) a lahev s ochucenou vodou.

Starší pár se s námi ještě dlouho bavil, nemohli pochopit, že na cestu bez ničeho jsme se vydaly dobrovolně. Později večer jsem si v duchu říkala: po splnění stezky - což je cca 40 aktivit které nás mají v něčem posunout a někdy jsou náročné, můžeme za odměnu jít na dva dny z tábora, minimálně 15km, jen s krizovým balíčkem a vodou. Když mi došlo, jak absurdně to zní, začala jsem přemýšlet, zda-li skauting není psychickou poruchou.

Babičkovská paní nám přinesla dvě deky, radila, kam si máme vlézt, kdyby začalo pršet a litovala, že už z kuchyně vyhodila válendu, jinak by nás nechala spát tam. Byly jsme rády, že to nebylo možné, kdybychom se zuly z bot, všichni v okolí deseti metrů by pravděpodobně omdleli. Chvíli jsme si ještě povídaly, naprosto ohromené luxusem, se kterým jsme na tuto noc rozhodně nepočítaly. Zebra usnula rychleji než já, mě bolela hlava, usnout mi moc nešlo. Často jsem se budila, možná to bylo i strachem, jestli nezačne pršet. Nejdříve jsme se vůbec nepřikrývaly, bylo horko i večer. Později, když jsem se vzbudila už jsem se musela přikrýt a pohlédla jsem na oblohu. Bylo jasno, na obloze hvězdy. Naprosto mě to ohromilo a byla jsem ráda, že nezmokneme. Začalo svítat a my jsme se vzbudily zimou. Nejvíce nám byla zima na nohy. Byla nám taková zima, že už jsme prostě neusnuly. Mohly být tak čtyři hodiny ráno. Sedla jsem si na lavičku a zamotala se do deky a v sedě trochu usínala.

Přemýšlely jsme, že se vydáme na další cestu, dokud není vedro, ale bylo nám hloupé odejít bez poděkování a rozloučení. Asi v sedm babičkovská paní přišla na zahradu i se dvěma hrnky čaje. Chvíli jsme si ještě s paní povídaly, ta pak ale odešla a my také.

Den druhý k přečtení ->zde<-
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama