POKRAČUJI NA ADRESE: http://strangeness13.blogspot.cz/

Kam s ním?

Kéž by to bylo zpět...

17. května 2014 v 15:57 | Jenny the Strange
Po delší době opět píšu článek na téma týdne a to "Když mi bylo pět". Začnu srovnáním, jaké to bylo, když bylo pět mě, a jaké to mají dnešní pětileté děti. Vidím to tedy hlavně u mého bratra, více pětiletých dětí moc neznám. Co jsem vlastně dělala, když mi bylo pět? Hrála jsem si s barbie panenkami, s panenkami - miminy, někdy i s plyšáky. Dále jsem měla kamarádku v naší ulici, jestli si dobře vzpomínám, byly jsme spolu opravdu často. Myslím, že jsme obvykle byly venku - "vařily" na pískovišti, někdy snad i stavěly bunkry z dek, vevnitř jsme si hráli na princezny, na školu, někdy jsme i vytáhly "barbíny". Když jsem šla večer spát, rodiče mi četli pohádky (mezi mé oblíbené knihy patřily Malá čarodějnice, Martin v ráji, Rumcajs, Heidi, a další...), často jsem některé věci znala zpaměti, takže jsem vždy poznala, když táta schválně někde přečetl něco jinak. Také jsem někdy usínala s puštěnou pohádkou na kazetě v rádiu. Kolik času jsem trávila u televize, si moc nepamatuji. DVD přehrávač jsme neměli, na kazetách podle mě moc pohádek nebylo. Na Kouzelnou školku a Večerníčka jsem ale koukala pravidelně. A krom toho, že jsme neměli DVD přehrávač, jsme samozřejmě neměli ani počítač. Na rozdíl od generace mého bratra.

Současné děti už v tomhle věku paří na počítačích, případně na tabletech. Jsou nalepené na televizních obrazovkách, v přehrávačích se jim smaží DVDčka, případně si do přehrávače zabodnou flashku. Přijde mi, že dnešní rodiče radši své děti posadí před televizi, než aby jim vymysleli nějaký program. Dítě sedí před televizí, kouká, nezlobí, je potichu. A ještě si trochu zanadávám na dětské televizní kanály. Když byly takovéhle kanály jen na kabelovkách, bylo mi to celkem jedno. Ale teď, když Česká televize spustila Déčko, začíná mi to opravdu vadit. Dobře, pouští jim tam pohádky, to bych ještě brala. Ale když jim tam dají "hitparádu", kde pouští s odpuštěním ty největší sračky dnešního hudebního světa... Nedivme se nad tím, co poslouchají školní děti, když jim to do hlavy vtlouká televize odmala. A rodičům je to jedno. Jsem opravdu ráda za svého bratra, který za mnou často chodí s prosbou o puštění metalové písně. Opravdu si myslím, že jsem měla lepší dětství.

Byl to ale zvláštní sen...

15. května 2014 v 16:18 | Jenny the Strange
Sny... Sny jsou zajímavé jevy. Někteří lidé si jich nevšímají, nepamatují si je, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Často si je pamatuji, snažím si je přes den připomínat, přemýšlím nad tím, co bych si z toho mohla vzít za informaci. Někdy si sny pamatuji do přesných detailů a někdy dokonce musím přemýšlet, zda-li to byl sen nebo skutečnost. Stalo se mi i to, že jsem sice věděla, že to byl jen sen, ale ten člověk, se kterým jsem tam mluvila, byl nehorázně skutečný. Prostě jakoby tam opravdu byl. A zrovna nedávno jsem měla opravdu zvláštní sen...

Začalo to tím, že se mi splnilo mé přání. Vyrazila jsem na svou první dřevárnu. Dokonce to byl Moravský Pán Prstenů. Hrála jsem za mou nejoblíbenější rasu - byla jsem hobit. Jako jediná. Kostým jsem neměla nic moc, skládal se ze skautského kroje, což vypadalo velmi legračně. Ozbrojena jsem byla měkčeným dřevěným mečem (i ta kobercovka tam byla!) ve tvaru Žihadla. Ano, takhle dopodrobna si to pamatuji. Bitva se velmi vtipně odehrávala na chodbách našeho gymplu. Nejdříve jsem bojovala celkem dobře, nějací kluci (hráli skřety) mě chválili, jak dobře bojuji. Samozřejmě po tom, co díky mě přišli o své životy. Pak se vše ale obrátilo. Já začala prohrávat, ale už to nebyla jen hra. Šli po mě doopravdy a já jsem se začala bát a zdrhat.
 
 

Reklama